Březen 2017

17.Já a Trans? - Praha

14. března 2017 v 14:07 | SagiMário |  Transgender Story
Dobrý den, dlouho jsem zde nenapsal,
hodně se toho změnilo a posunulo k lepšímu - doufám, takže čím začneme....
V Praze jsem byl dne 6.3. a cesta byla přímo skvělá, cesta, které jsem se obával přestupu v olomouci proběhla, téměř hladce.
Po dobu jízdy jsem spal a byl na internetu, chválím Leoexpress za připojení k WIFI..
Strašně jsem sebou tahnul tablet, že udělám svůj první video blog. No moc záběru jsem ze strachu vybití baterie neudělal.
Když jsem dorazil na místo alias PRAHA, čekal jsem na kamaráda a jeho přítelkyni.. Nakázal mi stát jako kůl v plotě, samozřejmě byl jsem nervozní dosud jsme se osobně neviděli. Ale vše dopadlo jak mělo a vydali jsme se na cestu z nádraží, načež jsme nemohli najít výtah protože, to tam jak-si zvláštně pžedělávali. Žádné šipky prostě nic. No našli jsme tedy něco jako vestybul nebo co to bylo. ALe zase nikde žádné info ani podobně...
Díky jejich přátelské pohotovosti se šli dva zdravouši - mí prátelé porozhlédnout po informacích a po východu...
Dostali jsme se ven. Procházeli jsme nádražím stavili se na čokoládu, kávu a jídlo e mezi tím jsme trochu pokecali. Oba byli moc příjemní.. Tušil jsem to už nějakou dobu jsem si s jedním z nich dopisovala a vždy jsem si s ním rozumněl.
Dali jsem se na cestu k Fifkové, asi bych tám sám netrefil. Pamatuji si zpoustu semaforů v jednom useku, podchod a kopec víc nic. Ach ta moje orientace v prostoru, nevím jak to budu dělat..
No více méně jsme byli u dvěří a čekali až nastane ten správný čas kdy zazvoním a vejdu.
Přepadl mě pocit uzkost, když jsem měl zazvonit. Smal jsem se ale myslím si, že je to jeden z druhů sebe obrany, říka te si, sakra zase se budu muset představit pod ženským jménem. No když jsem zazvonil ozvala se sestra a Já si řekl: Sakra hlavně ať mi neřekne, že nejsem třeba vůbec objednaný a neodpádluju zase rovnou domů...
řekl jsem své příjmění a zachvíli jen crrrrrrrr......
Kamarád mě doprovodil po schodech nahoru. Z otázkou. Už to zvládneš, ne? Měl jsem chuť říct ne, ne tohle nezvládnu.
Ujala se mne sestra a sepsala se mnou takové normální otazký jako kde bydlím? Kolik mám sourozenců? Kolik je mi let? jestli beru léky a podobně?... Po chvíli vešla do místnosti sestry Doktorka Fifková, pozdravil se s ní, téměř jsme se mijeli, protože mě sestra odvedla zase do jiné mistnosti a řekla ať počkám, že za mnou Paní doktorka zachvíli příjde. Nebylo to jako někde v ordinaci, nýbrž jako někde doma. v poličkách měla sošky koček, knihy, květiny a židle. Plakáty na zdech.
Bylo to něco, jiného než jsem dosud viděl u jiných lékařů. Nedokážu ani popsat to co jsem v tu chvíli cítíl, jen jsem si v hlavě říkal, tohle je ordinace? ....
Po chvíli, vešla Doktorka Fifková do dveří a hned po pozdravu jsme si podali ruce, její první otázka zazněla s čím by mi měla pomoci? Nedokázal jsem to ze sebe vykoktat a tak začala sama, díky bohu, zeptala se mne na pár otázek, na to jaké beru léky, ke komu chodím -(lékařům) a proč ....
Seznámila mne s tím, co mě čeká a nemine, hezky mi to napsala na papír, všechen ten postup, což mi náramně pomohlo, že jsem to mohl vidět a lépe si to zapamatovat. Vzápětí se mne zeptala jak si říkám, tak jsem Jí samozřejmě řekl, že si říkám Víťa, Pak mi tedy řekla že by byla ráda kdybych jí donesl do příštího sezení životopis, nacož jsem jí odvětil, že již jej mám zde, jestli jí to nevadí, nacož mi zase paní doktorka odpověděla : tak sem s ním...
Dal jsem jí ho do rukou, letem světem si ho prohlídla a řekla, že už teď vidí, že se jí bude číst dobře..
Chválila mne , když se dozvědla, že sem přijel sám a odkud jsem přijel atd. Hodně mi to zvedlo sebevědomí, když slyšíte pochvalu od tak úžasného človíčka jako je ona....
Jíž před tím po emailu jsme se domlouvali na tom, že mi dá papír do školy abych konečně mohl dát na vědomí kdo jsem a aby to brali vážně..
Najednou paní doktorka začala na vypsaném papíře puntíkovat co vše dnes dostanu za papíry. Puntík škola, puntík papíry na vyšetření ( endokrinolog, interna, psycholog), puntík matrika,
Pane bože o tomhle jsem snil s potutelným usměvem jsem se díval a snažil se samou radostí v nímat co se vše právě teď děje.....
Po chvíli jsem si podali ruce a zase se vydali zpět k sestře, paní Fifková řekla, co vše potřebuje a co vše vytisknout, Koukal jsem na to jako z jara... BYL jsem tak šťastný, nejmín tisíckrát jsem jí poděkoval, div jsem se nepraštil do hlavy těmi mými buddhistickými uklony...
Vyšel jsem s ordinace jako s papírnictví ale nikdy jsem nezářil přes půlku prahy jak tvrdí mí přátele.....